pátek 29. září 2017

Můj týden na ostrově Elba (část 1.)

V Benátkách jsme zhruba v 11 hodin sedli do auta, a ujížděli 6 hodin jižně, abychom stihli jeden z posledních trajektů na ostrov Elba. Slunce už pořádně pálilo, a po pár hodinách nepohodlného spánku v autě bylo těch 6 hodin tak neuvěřitelně nekonečných, že jsem byla ráda, že jsem nemusela řídit. (Já tedy nemusela řídit za celou dovolenou ani jednou, což byla klika jak pro mě, tak i pro ostatní)
Vyfoceno po třech hodinách jízdy z okýnka auta - přiznám se, že netuším, co je to za místo, ale strašně hezky se na něj koukalo.

neděle 3. září 2017

Na skok... v Benátkách

V pátek ve 21 hodin jsme sedli do auta a uháněli vstříc našim italským prázdninám. S balením všeho "důležitého" jsem začala již ve čtvrtek večer, abych si "všechno důkladně promyslela, a hlavně na nic nezapomněla". Když jsem pak seděla v autě a sledovala, jak míjíme krajinu Českého středohoří a pomalinku se blížíme k Praze, začala jsem si uvědomovat, že jsem zapomněla:

1.) Nabíječku na mobil - hlavně, že jsem kvůli ní volala příteli asi dvakrát na Skype, aby si jí nezapomněl vzít (ale tak možná i díky tomu jí alespoň on měl)
2.) Zlaté sandálky, které jsem si koupila v Deichmannu v rámci slevového šílenství přímo kvůli dovolené
3.) Radši jsem přestala myslet....

Do Benátek jsme dorazili krátce před osmou hodinou ranní, tedy v dobu, kdy se teprve pomalinku otevíraly místní obchůdky, pekárny, lidé chodili do práce, ale hlavně - turisté ještě vyspávali nebo se teprve cpali svými polopenzemi. Nikde ani noha, božský klid a žádní lidé, kteří by vám kazili fotografie benátských kanálů a uliček zalitých ranním sluncem.

Nevím, jak tomu říkají lidé ve fotobranži, ale já tomu říkám "Správné načasování".

pondělí 21. srpna 2017

(Cestovatelský) týden do dovolené

Na poslední dva týdny jsem si zadala několik důležitých úkolů, které musím splnit, než sednu do auta a rozjedu se směrem do Itálie. Ačkoliv jsem flegmouš, který vše s oblibou nechává na poslední chvíli, musím se prozatím pochválit - zvládla jsem toho splnit už docela dost. Jako takový příjemný bonus si teď užívám prázdniny plnými doušky a dělám si tedy takový menší warm up mých Italských prázdnin. Je na jednu stranu celkem paradox, že jsem za posledních 10 dní toho stihla projet, nafotit a prožít víc, než za uplynulé tři měsíce po státnicích (teď si kladu otázku - co jsem k***a dělala celou tu dobu?).

Svými cestovatelskými střípky jsem vyplnila trochu i mou neaktivitu na Instagramu, a zároveň se rozhodla, že je zveřejním i zde s nějakým tím povídáním. Krátkým, ale dlouhé texty prý stejně nikoho nezajímají. Mimochodem bych chtěla ještě dodat, že pokud chcete vidět i příspěvky z Itálie a nechce se vám čekat, až přijedu zpět do ČR a milostivě vypotím článek, přihlašte se ke sledování mého Instagramu TADY.

Díky :)

Komáří vížka

V sobotu se jdete s kamarády bavit na Pivní slavnosti, a v neděli je ošklivo a vy nevíte, co s roupama. Pozvete si tedy ty samé kamarády k sobě domů na oběd (dóóbře, bylo to k přítelovi domů), a pak přemýšlíte, co s načatým odpolednem. Nakonec vás napadá, že jste se před půl rokem při cestě na Bukovou horu (to je taky docela vtipná historka, ale tu si nechám na jindy) bavili o tom, že příště byste mohli vyrazit na vyhlídku nedaleko Teplic - Komáří vížku. Hodíte na sebe pohodlné kalhoty, pohodlnou obuv, do kabelky nezapomenete přibalit i deštník a vyrážíte. I když jsme asi dvakrát zmokli, a nahoře se tedy moc dlouho nezdrželi, i tak to byl opravdu moc povedený výlet. Navíc mě osobně neskutečně překvapilo, jak snad nikde v okolí našeho bydliště neseženete točenou Kofolu, a tady (pomalu na konci světa - nebo minimálně republiky) vám jí tu dvě moc milé dámy s radostí natočí. A vegetariáni s vegany teď chvíli nečtou - mají tu i nejlepší klobásu na světě. 

Škoda počasí a toho oparu, který se vznášel nad krajinou. Neškoda té šílené bouřky, před kterou jsme na poslední chvíli stihli ujet. 

úterý 8. srpna 2017

Cestovní horečka začíná právě... teď!

17 dní do mých Italských prázdnin (v pořadí již druhých). 



Už od poloviny června nedočkavě nahlížím do kalendáře. V práci jsem se jen za tenhle víkend asi desetkrát uklidňovala představou, jak sebou prásknu na pláž, a všichni do jednoho (až na pár výjimek, které bych ale dokázala spočítat na prstech jedné ruky) mi budou moci políbit můj obrovský zadek. Nyní jsem ovšem v té fázi, kdy sepisuji seznam (ano, jsem stará škola a píšu si seznamy), co všechno musím zařídit, koupit, sehnat, půjčit si...

středa 2. srpna 2017

Jsem v tom blbým věku

Dneska jsem na Facebooku zahlédla obrázek, který se zamýšlel nad tím, zda je děsivější fakt, že rok 2010 byl před 7 lety, nebo že rok 2020 je již za 3 roky. V roce 2010 mi bylo poměrně čerstvých 15 let. Touhle dobou jsem měla už malou trému z nástupu na střední. Neměla za sebou ani jeden vztah. Byla happy z toho, že už nikdy neuvidím pár blbek ze základky. A když tak přemýšlím nad mými problémy, byly opravdu malicherňoučké. Všechno bylo tenkrát takové easy, i když se to v té době vůbec nezdálo. 

A tenkrát bylo taky hrozně cool fotit se shora. A taky jsem byla hubená (fňuk)

Dneska ve svých 22 zjišťuji, že jsem v nějakým hodně blbým věku. Na některé věci jsem pořád příliš mladá, na něco zase moc stará. A na některý věci mi ani dvaadvacetiletý rozum prostě nestačí.