úterý 8. srpna 2017

Cestovní horečka začíná právě... teď!

17 dní do mých Italských prázdnin (v pořadí již druhých). 



Už od poloviny června nedočkavě nahlížím do kalendáře. V práci jsem se jen za tenhle víkend asi desetkrát uklidňovala představou, jak sebou prásknu na pláž, a všichni do jednoho (až na pár výjimek, které bych ale dokázala spočítat na prstech jedné ruky) mi budou moci políbit můj obrovský zadek. Nyní jsem ovšem v té fázi, kdy sepisuji seznam (ano, jsem stará škola a píšu si seznamy), co všechno musím zařídit, koupit, sehnat, půjčit si...

středa 2. srpna 2017

Jsem v tom blbým věku

Dneska jsem na Facebooku zahlédla obrázek, který se zamýšlel nad tím, zda je děsivější fakt, že rok 2010 byl před 7 lety, nebo že rok 2020 je již za 3 roky. V roce 2010 mi bylo poměrně čerstvých 15 let. Touhle dobou jsem měla už malou trému z nástupu na střední. Neměla za sebou ani jeden vztah. Byla happy z toho, že už nikdy neuvidím pár blbek ze základky. A když tak přemýšlím nad mými problémy, byly opravdu malicherňoučké. Všechno bylo tenkrát takové easy, i když se to v té době vůbec nezdálo. 

A tenkrát bylo taky hrozně cool fotit se shora. A taky jsem byla hubená (fňuk)

Dneska ve svých 22 zjišťuji, že jsem v nějakým hodně blbým věku. Na některé věci jsem pořád příliš mladá, na něco zase moc stará. A na některý věci mi ani dvaadvacetiletý rozum prostě nestačí.

neděle 25. června 2017

(Ne)umění konat dobro

Jak tak člověk stárne a vyvíjí se, musí se taky občas rozhodovat, zda tento svět obohatí počtem dobrých skutků, nebo jestli se z něj stane pořádný padouch (nebo alespoň jenom maličký). I když se snažíte nebýt citlivky, musíte uznat, že vás prostě zahřeje u toho srdíčka, když uděláte pro někoho něco pěkného. Minulý týden mi paní o holi umožnila zlepšit si karmu tím, že mě požádala, zda bych jí nemohla uklidit nákup a peněženku do batůžku, aby ho nemusela pracně sundavat. Ačkoliv jsem se pak děsila toho, kdy mi na dveře zaklepe policie, že jsem chuděrku paní, dle jejích slov, okradla. 

Jednoho dne si pak řeknete, že když už máte ty prázdniny a máte tedy o trochu více času (i když ruku na srdce, s tím časem to už asi jen tak nebude žádná sláva), mohli byste zkusit změnit ten svět a začít tedy tím, že začnete konat malé dobré skutky. Však je to jednoduché ne? Existují i celé studie o tom, jak lidé chtějí poskytovat ty altruistické skutky. Lidi jsou prý hrozně hodní, uvědomělí a třesou se po tom, kdy mohou vykonat nějaké to dobro (i když upřímně, největší dobro často vykonávají tím, že si ráno dají kafe a tím pádem svou špatnou náladou nepozabíjejí populaci v dosahu pěti kilometrů. Nebo když rovnou celý den zůstanou doma). Jenže ono to prý není tak úplně jen tak...


pondělí 29. května 2017

"Tak napiš už konečně něco!"

Stále existují lidé, kteří si nedovedou představit, co může mít bloger tak důležitého na práci, že není schopen vyprodukovat ani jeden článek. No, a přesně pro tuhle skupinku lidí jsem se rozhodla, že sepíšu tento článek. A samozřejmě i pro tu bandu natěšenců, která už samou nedočkavostí prošoupala tlačítka na klávesnici, aby jim náhodou něco neuteklo. Číst jsem ještě nezapomněla, počítat taky ne, proto mi neušlo, že jsem poslední článek vydala před dvěma měsíci. Facebook jsem se snažila také krmit, ale i tam se následně moje aktivita někam zapomněla. Co že jsem ty dva měsíce dělala tak zajímavého? O co mě obohatily? Co mi daly?

Jo jo, daly mi třeba novou appku na úpravu fotek - na pár dní jsem měla nového koníčka (viz můj Instagram)


pondělí 27. března 2017

Takový ten menší zásek na cestě za velkým cílem

Ťuky, ťuk, můžu?

Na tomto místě by se hodila spousta věcí. Tak třeba omluva, proč jsem dlouho nic nevydala. Nějaká fakt cool storka, která se mi tento týden stala. Nebo třeba pouhé konstatování faktu - jako např. chtělo by to dobarvit odrosty na hlavě, nebo ananas na pizze je fakt humus. Ale protože se znám, tak tenhle dojemný úvod přeskočíme, protože by se mohlo stát, že bych se opět rozepsala o něčem, o čem jsem se původně rozepisovat vlastně ani nechtěla a pak ouvej - pointa článku by byla fuč.

Když se tak koukám na to, co všechno jsem na tomto blogu stihla vydat, co mám v konceptu, a co jsem s velkou slávou poslala do koše, tak mi došlo, že se blog ubíral přesně tím směrem, který jsem si na začátku téhle domény zakazovala. Původní plán byl, že by zde byly ty motivační blogy o tom, jak plním svých 200 přání ze seznamu, ale taky třeba nějaké zápisky z cest, různé random články o tom, co se mi momentálně povedlo a co zase ne, co dělám... dovedete si to zajisté představit. Jenomže to, co jsem tady v poslední době předváděla bych mohla označit za východoněmecké blogerské porno.